Před dávnými časy žil v Prachovských skalách dobrosrdečný, pilný a veselý skřítek Pelíšek.
Proč se jmenoval zrovna Pelíšek? Snad proto, že rád běhal po lese, po loukách i po cestičkách mezi skalami, rád pelášil rychle, aby stihnul postarat se o květiny, stromy, i mechy, o srnky, lišky, sýkory a krkavce i mravence, prostě o všechny rostliny i zvířata. A taky možná proto, že rád odpočíval ve svém úkrytu – pelíšku schovaném pod mohutnou skálou.
Pelíšek měl také kamarády. Přátelil se s Krakonošem a obdivoval nádhernou Krakonošovu zahrádku, kterou si prohlédl při návštěvě v Krkonoších. Krakonoš dal Velíškovi rostlinky z krkonošské zahrádky, pelíšek si je zasadil a pečoval o ně ve své zahrádce v Prachovských skalách. Brzy se rozneslo po okolí, jaké nádherné květiny pěstuje Pelíšek.
Na nedalekém hradě na vrchu Železném nad Železnicí žil v té době závistivý rytíř Čéč. Ten si umínil, že musí svoji zahradu mít ještě krásnější. Vypravil se tajně do Pelíškovy zahrádky, všechny vzácné rostliny tam vyryl a přenesl do své zahrady.
Když se vrátil Pelíšek domů po celodenní práci a starosti o hnízda ptáků a žaludy i šišky na stromech v Prachovských skalách, našel svoji zahrádku prázdnou. Bylo mu to moc líto a trápil se. Ovšem zanedlouho zaslechl, jak si lidé vyprávějí o rytíři Čéčovi a jeho ošklivém kousku. Rozhodl se, že to jen tak nenechá.
Věděl, že se rytíř vracívá z hospody do svého hradu po hrázi rybníka. Poprosil o pomoc světlušky – svítící broučky. Schoval je do své mošny a vyčíhal si rytíře Čéče, když se vracel za tmy na hrad. Pelíšek vypustil světlušky na hrázi rybníka. Rytíř čéč se za nimi hnal, líbily se mu a chtěl je mít taky. Ale světlušky letěly nad rybník.Rytíř spadl do vody. Neutopil se, ale pořádně se zmáchal ve studené vodě. A za ním se ozvalo Pelíškovo volání: Nerabuj přírodu, nechceš-li mít škodu!
A to platí dodnes.
